Odkaz na nehnětený chléb

 

A k písničce odkaz na "nehnětený chleba". Na internetu je spousta návodů, já jsem sledovala TENTO OD FIZULE.  Zkuste upéct, ochutnejte, dejte vědět, co na to vaše chuťové buňky a ráda se dozvím jestli jste vyzkoušeli jiné ingredience, mouky atd.... :) 

Pár foteček z posledních dní.

2 měsíce

 Porovnání: Andrýsek 3 měsíční :)

 

 

Dny mi tak rychle utíkají! A to nedělám nic neobvyklého, asi právě proto ;). Ondrášek chodí na kurz intenzivního plavání. Já jsem intenzivně unavená ;).

Amálka má 2 měsíce a intenzivně pije mlíčko, roste a je z ní roztomilé miminko. Směje se o sto šest, poslouchá napjatě svého brášku a pak, když se k ní přiblíží, tak z něj nespustí oči a vysílá k němu úsměvy. Začíná "mluvit" a někdy velmi roztomile znovuobjeví maminku, třeba ve 4 ráno a to se na mne culí se slovy na jazyku, pokrčí po holčičím způsobu ramínka a jakoby stydlivě něco ze sebe sladce vypraví. Já jí v tu ránu odpouštím, že mě nenechá spát a cukrujeme.

Ondrášek má svou sestřičku rád, ale přeci jenom těžce nese, že jsem se mu oddálila. Takže hodně pláče, hodně se vzteká, houževnatě si vyžaduje moji pozornost ve dne v noci. Ale hodně mi pomáhá a k Amálce se chová jako pravý rytíř.

Na klasické procházky nechodíme. Místo toho jezdíme sem a tam do školy, do plavání, já pak s Amálkou čekáme venku na lavičce a pak chodíme do parku na prolízky.

 

Máme za sebou několik víkendů, které jsme strávili oslavami. Amálku přijela poznat široká rodina, a tak jsme pohostili všechny tety a strýce, děti, sousedy.... Miminko si zvyklo na ruch kolem sebe. Na to, že ji tahám jako kotě sem a tam, na spoustu lidí kolem sebe. Nelpí jen na mě, jako její bratr (jéééé, jaká výhoda). Několikrát ji už hlídala abuelita, několikrát s námi vyrazila do restaurace, na výlet a naposledy včera se zúčastnila školní oslavy dětí, které mají narozeniny v létě. Dostala nespočet polibků a pusinek od nevím kolika lidí a myslím, že je to dobře a že to naší vílenku takhle baví. Španělé jsou roztomilí svým kladným vztahem k dětem a není dne, kdy by se do kočárku nepřitočil někdo na ulici, dítě, stařeček, mladá slečna, prodavačka, učitelka, aby se neusmál a nepochválil, jak krásné je to naše mládě :). Je to opravdu milé.

 

Abych nezapoměla. Naše Amálie bude mít svoji první občanku. Jak se fotí na průkaz tak malý prcek si asi umíte představit :D. Ale zvládli jsme to.

Aktualizace komentářů

Moji milí, už by snad mělo fungovat vkládání komentářů :).....uffff

Expert

Jde mi na co sáhnu. Třeba jsem si navolila možnost komentářů přes google +, ale už jsem nevěděla, že to odpálkuje komentáře z jiných zdrojů. A teď nevím, jak to změnit. Tím se hluboce omlouvám všem, kteří mi chtějí napsat a protože nemají účet u googlu, tak nemohou. Hm.

 

Dnes jsem přišla na parkoviště a tam nebylo moje auto. Napřed jsem si myslela, že jsem tak ospalá, že si nepamatuju, kde jsem zaparkovala. Doufala jsem, že prostě blbě vidím. Neee! Na zemi byl zmáčený prošlapaný papír sytě oranžové barvy oznamující o odtahu auta. Poznávací značka nebyla k přečtení, ani telefon. No jo!!!! Já sice zaplatila za parkovací místo, ale ten papír jsem pěkně uložila do kastlíku pod palubovku, že...a už nedala za okno. Blbec! Nevyspalá! Sehnala jsem telefon na radnici, abych zjistila kam se přiřítit, protože se mezitím moje malá slečna pomalu probouzela u španělské babičky a dožadovala se mlíka. Pak jsem málem omdlela, když mi úřednice řekla, že mám zaplatit 130. Stotřicet čeho???!!! Stotřicet eur???? Vytáhla jsem kartu a tu mi odmítli... poslední den měsíce, oslík z pohádky nejsem.  Naštěstí jsem měla u sebe i debetku. Kolik lidí by tuhle částku nemohlo zaplatit! 

 

Pokuta je zaplacená, auto je v MOJÍ garáži, dítě nakrmeno a spí. Nakoupila jsem, a protože v obchodě vybírali potraviny pro lidi v tísni, tak jsem nakoupila i něco málo jim. Aspoň to malinko člověk může udělat. Nevím, jestli jsou takové sbírky i v Čechách, ale tady se rozmáhají a přijdou mi hodně efektivní. Potraviny jdou do azylových center zřizovaných radnicemi a tam si může kdokoliv přijít a požádat o pomoc. :(

 

Za hodinku jedu pro chlapáčka a budu se těšit na víkend. Budem návštěvovat, protože se v tom dešti, co tu s výjimkou pár dní padá od začátku prosince, nedá nic jiného dělat.

 

Jo, přece jenom něco mi jde. Začala jsem, asi jako polovina českého národa, péct nehnětený chleba a už jiný nepečeme, nejíme, zamilovali jsme se do něj. Už jsem vyčíhla kombinaci mouky a semínek, co nám nejvíc chutná, a tak každý 3-4 den večer zadělám na těsto, druhý den ráno upeču a je hotovo. Dnes se chystám ještě na meruňkovou marmeládu a nějakou tu buchtu.

 

Ještě pár fotek z našeho obydlí, první foto úsměv a pár polepených autíček mojí japonskou dekorativní páskou (grrrr) :).

 

Přeji krásný víkend a žádné pokuty ;).

El camino - Cesta

 

Včera večer jsem MUSELA přemýšlet, o čem se bavit se svým mužem! Zavrhla jsem myšlenku popisovat mu, jak se mi Amálka v 9 ráno vyblinkla do výstřihu, za hodinu na to do papučí, jak jsem nevědomky pobavila pošťáka trikem s nemalým fekálním potiskem nebo jak se mi poprvé v životě podařilo mixovaným ovocem vybarvit kuchyni. A tak nebylo nějak o čem mluvit. Jakékoliv informace o dění ze světa mi unikají (přestože se je snažím vnímat), knížku, kterou jsem si úmyslně pořídila TEĎ, abych nebyla jen ta kojící matka, opravdu nemám kdy číst, pokud nepočítám 10 minut při čekání před školou v autě, a tak jsem v 9 večer hleděla na svého mužíčka (čuměla, zírala...) a mlčela. Zachránil mě ON, řekl mi, že mi to moc sluší (ha...tak buď se mu už zrak natolik zhoršil nebo se mu zželelo mého stavu), a že bude v televizi film o poutní cestě Santiaga de Compostela.

 

Tato tak známá poutní cesta nám protíná naše bydliště. Každičký den potkávám nespočet poutníků různých národností, barev pleti, někdy jsou jako duha, když prší a jeden má pláštěku žlutou, další oranžovou a pěkná postarší Korejka červenou. Obdivuju je, že se jim chce se tak trmácet, pokaždé přemýšlím, jak velký kus cesty si vybrali, pokud ne rovnou celou trasu napříč Španělskem a kde svoji anabázi začali. A PROČ se na takový nemalý maratón vydali.

Popravdě o "camino de Santiago" nevím nic. Začíná snad ve Francii a končí v Santiagu de Compostela. Poutníci se sem vypravují po mnoha staletí, využívají laciného ubytování dělané speciálně pro ně, tzv. "albergue". My se z novin pak dozvídáme kolik peněz bylo vynaloženo na záchranu nezodpovědných poutníků, kteří špatně vybavení uvízli ve sněhu nebo jak se manželé cestou pohádali, jeden vzteky odfuněl pryč a ten druhý po něm vyhlásil pátrání. Jelikož poutníci cestují z daleka a bydlí často pod širým nebem, do batohů se jim dostávají různé breberky, které jsou potom v hostelech často k vidění a tady v okolí přemnožené, takže dostáváme avizo na výskyt neblahého hmyzu. :) Říká se, že na této cestě dochází k zázrakům.  A tomu věřím, vždyť na cestě, která měřá přes 700km, si člověk vyvětrá hlavu a možná na leccos přijde. Nehledě na sílu víry, kterou je tato stezka protkaná. A ta setkání! No, třeba se někdy na kousek cesty vypravím. ;)  Mě dojalo vidět místní krajinu, "naše" mlýny, slyšet hezkou hudbu, nakouknout na "naše" náměstí v Pamploně. :) Tak kdyby se někdo na Camino de Santiago chtěl vypravit, určitě bych mu tento film doporučila. Je o životě, o lásce, o Španělsku a tak trochu,  zarytých klišé. ;)

John Barry - hezký kýč ;)

A foto od nás. Asi se nedivíte, že tu jsem tak málo, moc nestíhám :)

Jarní kvítečko

Rodinná logistika pokulhává. Sice zvládáme dopravit dítě do školy a přivést ho i včas domů, ale dneska jsem například úplně projela příležitost zajet na nákup :D. Mezi brkáním, kojením, blinkáním, kakáním a praním poblinkaného, pokakaného oblečení jsme to s Amálkou spolu nezvládly. Zítra!!! O nic nejde ;). Ale i tak mám chuť něco tvořit. Mám sice pocit, že jsem zvládla opravdu velké a mistrné dílo, přesto jsem neodolala a uháčkovala alespoň jednu mrňavou zelenou čepičku. Teď přijde vhod!! :)